Sametové střípky

15.11.2020

aneb vzpomínky na Sametovou revoluci pohledem dobového pamětníka a účastníka studentských protestů.

Dobový kontext Sametové revoluce

Sametová revoluce nepřišla jako blesk z čistého nebe. Situace v zemi byla již několik let pod vlivem politiky Perestrojky (přestavby) a Glasnosti (otřevřenosti) generálního tajemníka Sovětského Svazu Michaila Gorbačova. V Československu se to projevovalo postupným uvolňováním poměrů normalizační politiky. Postupně sílila kritika celospolečenských poměrů ze strany známých osobností (Miloš Kopecký, Miloš Zeman) byla připuštěna politická satira i umožněna určitá forma drobného podnikání. Demonstrace, zejména u příležitostí vzpomínek na Jana Palacha a okupaci armádami Varšavské smlouvy a také Dne studentstva 17.11. se stávaly normou, stejně jako násilné zásahy proti nim ze strany represivních složek. Situace postupně gradovala hroucením se sousedních komunistických režimů a poslední kapkou, po které již bylo velmi zřejmé, že je na řadě Československo byl pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989, ke kterému zásadně přispěly také okolnosti exilu občanů NDR (východního Německa) přes velvyslanectví NSR (západní Německo, Spolková republika Německo) v Praze. 17. listopad tak byl nejbližším dnem a výročím, ke kterému se vázala výrazná občanská nespokojenost, zejména studentská.

Události závěru roku 1989 jsou den po dni shrnuty zde (listopad 1989, prosinec 1989).

10-17. listopad 1989

Týden před 17. listopadem jsem strávil na své první návštěvě západního Německa. Spolu se svým tátou jsme navštívili naše příbuzné a já tak mohl zažít atmosféru západního Německa na vlastní kůži. Vzhledem k tomu, že jsem již několik let vnímal neudržitelnost komunistického režimu, a to optikou studenta se zálibou k moderním počítačovým technologiím, ve mně poznání z první ruky velmi rezonovalo a do republiky jsem přijel zpět v tísnivé listopadové náladě. V pátek večer 17.11. jsme se sešli se spolužáky ze základní školy na slezině na diskotéce Rubín v brněnských Žabovřeskách. Věděli jsme, že se v Praze se chystá demonstrace k výročí 17. listopadu, a tak jsme celý večer povětšinou velmi otevřeně komentovali neudržitelnost politické situace.

Víkend 18.-19. listopadu 1989

V sobotu ráno jsme se jako studenti dozvěděli informace o zásahu na Národní třídě. Jak popisuje kolega Ivo Vašíček, informace se éterem šířila od pátečního večera prostřednictvím vysílání Hlasu Ameriky.  Byla reprodukována také v sobotním tisku, zejména pak ve Svobodném Slovu (noviny Československé strany socialistické, která byla součástí Národní fronty a zasedala v Národním shromáždění). Já byl ve druhém ročníku VUT v Brně a spolu s ostatními studenty z našeho kruhu mikroelektronika jsme se v průběhu víkendu spojili a diskutovali, jaká by měla být naše odezva. V průběhu neděle jsme prezentovali to co se stalo mezi našimi známými, rodiči a přáteli a navštívili fakultu, na které jsme vyvěsili první materiály, které se k událostem vázaly. V neděli podvečer jsme se také dozvěděli i informaci o chystaném pondělním shromáždění brněnského studentstva.

Pondělí 20. listopadu 1989

V pondělí dopoledne jsme zavítali na nádvoří filosofické fakulty, kde jsme si vyslechli první očitá svědectví a reakcí bylo svolávání stávkových výborů fakult brněnských vysokých škol. Vystoupil jsem zde jménem elektrotechnické fakulty a svolal ustavující shromáždění stávkového výboru do auly naší fakulty na Údolní ulici na pondělní odpoledne. Zde jsme se sešli cca v počtu 20 studentů a proběhla volba vedení stávkového výboru. Na místě byla převaha studentů vyšších ročníků, kteří převzali vedení stávkového výboru. Moje role byla podezřelá, jako ostatně jakákoliv aktivita té doby a do práce vedení výboru jsem nebyl zapojen. Namísto toho jsem nabídl svou výpočetní techniku (Atari ST 1024, jehličková tiskárna Epson) pro potřeby publikačního pracoviště stávkového výboru. Všichni jsme chovali obavy z možného zásahu Státní bezpečnosti, a tak jsme se domluvili, že fakultu začneme ještě týž den okupovat. Ze stávkového výboru jsme odjeli domů, naložili techniku, osobní věci a spacáky a vrátili se zpět na fakultu, aby nemohlo dojít k jejímu uzavření.

V podvečer 20. listopadu proběhla také první improvizovaná protirežimní demonstrace na brněnském náměstí Svobody, ještě bez použití techniky. Veřejná bezpečnost měla pokyn zabránit lidem se na náměstí shromáždit, ale davy lidí směřující z různých stran na náměstí byly ve výrazné přesile a tak se Policie rozhodla situaci nevyhrocovat a pokyn stáhla. Demonstraci tak již nic nestálo v cestě. Na ní účastníci přislíbili každodenní účast na místě a demonstrace se tak staly každodenním koloritem následujících dní.

Okupace fakulty - 21.-30. listopadu 1989

Okupace fakulty probíhala ve velmi dělné atmosféře a obavách ze zásahu represivních složek. Sbírali jsme revoluční tiskoviny, přepisovali  je a kopírovali pro potřeby distribuce na území města. Domů jsme se příliš nedostali. Můj táta pracoval v Interhotelu Voroněž a věděl, že je nutné okupující studenty nasystit. Vozil nám z hotelu loudny s gulášem a říkával: "Kluci, kuchaři tam dávají to nejlepší maso a moc Vám všichni fandí.".

Podpora rodičů a přátel byla pro nás velmi důležitá. Distribuce revolučních tiskovin probíhala roznáškou mezi občany. Oblíbenou formou byla pokládka tiskovin na prázdná sedadla vozů MHD, do kterých nás řidiči pouštěli na semaforech, když padla červená. Ta minuta na semaforu nám stačila, abychom ve 3-4 studentech obsloužili i velikou brněnskou "šalinu".

Jako studenti jsme také vyjížděli do brněnských podniků, ve kterých se začínali formovat revoluční štáby a agitovali jsme ve prospěch 12-ti bodového prohlášení  studentstva, které mimo jiné požadovalo zrušení 4. článku ústavy Československé socialistické republiky o vedoucí úloze Komunistické strany ve společnosti. Já osobně navštívil shromáždění revolučních odborů Interhotelu Voroněž. Oblíbenou taktikou loajálního vedení podniků bylo přijímat vlastní usnesení, což jsme jako studenti odmítali a dávali mezi odboráři hlasovat o studentské verzi, což neslo své ovoce. Chápali jsme, že je nutné proti režimu vystupovat jednotně a do studentských protestů zapojit pracující.

Demonstrace 24. listopadu 1989 na náměstí Svobody

Největší brněnská demonstrace se uskutečnila v pátek 24.11.1989, její záznam můžete shlédnout zde. Na demonstraci vystoupili dobově osobnosti, mezi nimi i Miloš Zeman, Jaroslav Hutka, brněnský primátor Pernica, předáci odborových organizací, zástupci studentů a další. Demonstrace se účastnilo několik desítek tisíc lidí a v tu chvíli již bylo zřejmé, že změně politického kurzu země bude velmi těžké zabránit, protože přestala být pražskou či pouze studentskou záležitostí.

Prosinec 1989

V průběhu listopadu se protesty koncentrovaly zejména ve velkých městech. Bylo jasné, že je nutné začít propagovat studentské myšlenky i v regionech. Ústředí městského revolučního štábu bylo v prostorách Kulturního a informačního centra. Odsud probíhala distribuce tiskovin na podporu revoluce a Václava Havla a odsud jsme jako studenti s materiály vyjížděli na moravský venkov.

Tenkrát jsem si půjčil žigulik svého dědy a nechal svého kolegu z fakulty řídit, protože řidičské oprávnění jsem nabyl až 19. prosince. I on byl řidičský novic. A tak při návratu z jednoho výjezdu na venkov a pražskou demonstraci na Václavském náměstí jsme náš vůz ve vesničce na Českomoravské vrchovině někde před Třebíčí otočili přes střechu. Ten vůz byl, naštěstí, jedinou naší smutnou obětí našeho revolučního konání. Nutno podotknout, revoluční pendlování napříč republikou mělo své lidské oběti, smutný osud tak potkal Alexandra Dubčeka nebo herce Jana Potměšila. Dopadli jsme tedy ještě dobře.

Prosinec 1989 vyvrcholil volbou Václava Havla prezidentem ČSSR, a to hlasy všech poslanců Národní fronty Národního shromáždění ČSSR, a to dne 29.12.1989.

Leden 1990

Již během prosince 1989 přebíralo iniciativu revoluce Občanské fórum pod vedením Václava Havla. Po vánočních svátcích se studenti vrátili do svých škol v již změněné politické realitě a politické směřování země zůstalo plně na bedrech disidentů a rychle kabát obrátivších proponentů komunistického vedení v čele s Marianem Čalfou. Historie začínajících devadesátých let je již předmětem jiných vzpomínek.