Spotřební daně a krize

30.04.2020

Nejprve trocha teorie. Spotřební daně jsou v České republice upraveny Zákonem o spotřební dani č. 353/2003 Sb. a zahrnují daň z minerálních olejů, daň z lihu, daň z piva, daň z vína a meziproduktů, daň z tabákových výrobků, daň ze zahřívaných tabákových výrobků a daň ze surového tabáku.

Spotřební daň je veřejností daní neoblíbenou, protože často nechápe její účel a jiný smysl, než je naplnění státní pokladny. Zákonodárce tomu nepřispívá, protože zákon žádný hlubší smysl dani ani nedává.

Podíváme-li se na to, z jakých daní se souhrnné opatření spotřební daň skládá, můžeme soudit, že se jedná o zdanění věcí běžné denní spotřeby, u kterých cítíme, že jejich užívání s sebou přináší externí společenské náklady, k jejichž eliminaci by daň měla sloužit, přičemž vyšší zdanění těchto věcí je činí nedostupnějšími a limituje jejich spotřebu.

Co nám o spotřební dani sděluje materiál MF ČR pro složení úřednických zkoušek?

"Primární funkcí spotřebních daní je funkce fiskální, tedy zajištění přílivu finančních prostředků do veřejných rozpočtů při relativně nízkých administrativních nákladech. Jedná se o opakující se nepřímou daň selektivní, tedy zaměřenou na určitý okruh osob nakládajících se specifickými výrobky. Sekundární funkcí těchto daní může být snaha ovlivnit spotřebu rizikových výrobků s negativním dopadem na zdraví obyvatel, popřípadě s negativním dopadem na životní prostředí."

Oněmi veřejnými rozpočty je myšlen rozpočet státu, nikoliv krajů nebo obcí, protože Zákon o rozpočtovém určení daní spotřební daň zmiňuje v jednom jediném případě, a to v případě daně z minerálních olejů (paliv), z jejichž výběru směřuje 9,1% do Státního fondu dopravní infrastruktury.

Zákon o spotřební dani (ač jinak poměrně obsáhlý a málo přehledný) ani Zákon o rozpočtovém určení daní č. 243/2000 Sb. až na onen jeden výše uvedený případ neobsahuje ani náznakem informaci, jaké celospolečenské náklady daň u té které kategorie výrobků kompenzuje a zda je to její funkcí. Výše uvedenou funkci spotřební daně tak můžeme pouze domýšlet. Se spotřební daní lze snáze politicky manipulovat, není-li veřejnosti zřejmé, k jakému účelu daň vybíráme. A bohužel to odpovídá přezíravému postoji státu k vlastním občanů. Tady je zákon. Plať a neptej se.

Bohužel vedlejším následkem této politiky je latentní nedůvěry veřejnosti v užitečnost daně a nakládání s daňovým výběrem. Jsem přesvědčen, že je-li namísto represe (zákon bez hlubšího účelu) použita edukace a informování, ochota občanů podřídit se daňovému výběru se zvedne. Občané také podstoupí vyšší zdanění, bude-li zřejmé, že spotřeba daného výrobku s sebou nese náklady, které jinak zaplatí v jiné dani (např. na zdravotním pojištění nebo v jiných daní, ze kterých pak stát musí hradit výstavbu dopravní či zdravotní infrastruktury, ekologické projekty a případně také dotace do technologií, které slouží stejnému účelu jako zdaněné výrobky, avšak nenesou s sebou tak vysoké společenské náklady).

Opravdu extrémním případem je pak současná epidemiologická situace, jejíž dopad stoupá s vedlejšími účinky globalizace, tedy s málo řízenou přepravou zboží a osob. Ta má dopad na míru znečištění, zdravotní stav obyvatelstva a nedostatečnou míru soběstačnosti. A soběstačnost se ukazuje jako naprosto kritická při zvládání následků epidemie v podmínkách celosvětového lockdownu,  tedy uzavření hranic a toku zboží a osob nutného k zajištění výroby bohužel i základních výrobků a surovin. Skutečnost dokládá fakt, že bylo nutné uzavřít ekonomiku mj. i kvůli nedostatku ochranných pomůcek ve zdravotnictví, jejichž zajištění by v rámci řádné soběstačné politiky nemělo být problémem. Náklady na zvládnutí epidemie budou astronomické a je na místě se ptát, jakým způsobem limitovat jevy, které v konečném důsledku budou stát spoustu peněz každého z nás a zajistit tak budoucí udržitelný rozvoj. Tohle jsou opravdové vedlejší náklady globalizace a zároveň nástroj k jejímu zvládání.

Bylo by nešťastné, pokud by stát nevyužil současnou krizi jako příležitost pro restrukturalizaci daní. Záměrně uvádím restrukturalizaci, protože jsem přesvědčen, že zvýšení jedné daně by mělo být následováno snížením daně jiné.

Stát bude nucen nějakým způsobem kompenzovat náklady současné situace. Stát není někdo, stát jsme my a budeme je tedy muset kompenzovat my všichni. Zároveň cítíme, že na některé z nás dopadá současná situace více a zaslouží podporu ze strany státu, tím spíše, že rozhodnutí, která vedla k dopadů na osudy jednotlivců a skupin byla rozhodnutími státu.

Momentálně čelíme spotřebitelské krizi a obrovské vlně odložené poptávky. Ta má nebezpečný potenciál přerůst v konečném důsledku do stagflace, tedy postupného chřadnutí ekonomiky. Lidé budou s ohledem na zažitý šok upřednostňovat tvorbu rezerv na úkor spotřeby životně nedůležitého zboží a a služeb. Našim hlavním úkolem musí být nastartování této spotřeby, máme-li zachovat pracovní místa zejména v sektoru služeb. K tomu by mohla sloužit liberalizace pracovního trhu a zejména daňové prázdniny, které donutí občany upřednostnit okamžitou spotřebu předtím, než budou daňové prázdniny ukončeny a ceny zboží budou daněmi opět zatíženy.

Navrhuji proto vést celospolečenskou diskusi o zásadní restrukturalizaci daní a začít u daně spotřební a u daně z přidané hodnoty. Konkrétně určit, jaké j́sou externí náklady a zdaněním příslušné spotřeby tyto náklady snižovat a kompenzovat výběrem daně. Do zdanění zahrnout výrobky, které prokazatelně vedou ke zhoršování zdravotního stavu obyvatelstva, zejména pak k rozvoji civilizačních chorob, které jsou převažujícími komorbiditami pacientů s COVID-19 a mají devastující dopad na náklady zdravotního systému (zejména pak průmyslově zpracovávané potraviny s vysokým glykemickým indexem). Zvýšený výběr spotřební daně pak použít na pokrytí příjmového výpadku z DPH v rámci dańových prázdnin.

Budeme-li konkrétní. V roce 2019 vybral stát na DPH 413mld. Kč a na Spotřební dani 167mld. Kč, z toho 90mld. Kč na dani z PHM. Dodatečným daňovým zatížením průmyslově zpracovávaných potravin, tabáku, alkoholu a pohonných hmot může stát dosáhnout zásadního zvýšení výběru spotřební daně a přikročit k zásadnímu snížení či dokonce dočasnému zrušení DPH na některou kategorii výrobků a nejvíce postižených služeb. Je na místě uvažovat, nakolik je potřebný zvláštní zákon o Spotřební dani a zda nelze zvýšené daňové zatížení příslušných výrobků promítnou přímo do DPH. V takovém případě by nebylo v zásadě nutné revidovat Zákon o rozpočtovém určení daní, protože celkový výběr DPH by se nezměnil, případně by v zájmu nastartování ekonomiky byl dočasně snížen a doprovozen mimořádným úpisem státních dluhopisů. Ty by občanům zajistily vyšší zúročení úspor uložených na bankovních kontech a státu kompenzaci nižšího daňového příjmu. Dluhopisy vydané oproti výpadku DPH by zákonem podléhaly stejnému rozpočtovému určení daní, což by kompenzovalo rozpočtové výpadky krajů a obcí.

Jsem přesvědčen, že by občané na tento daňový a ekonomický koncept tváří v tvář riziku inflace a s přihlédnutím k prorůstovému efektu rádi přistoupili.