Kam zmizeli provazochodci?

Mám za sebou cestu z města. A mám za sebou také cestu do města. To se holt stává, když už na zádech nesete zepár svých křížků. A tady v Brně ve mně dozrálo rozhodnutí prospět tělu, duši, brněnské dopravě a ovzduší a pohybovat se po městě hlavně pěšky.

Na svých trasách si mohu připomenout vzpomínky na město mého mládí a poznat, kam jsme za posledních cca 40 let došli, co nového se postavilo, jaké jsou nové trendy a kde se co chystá. A také, co zmizelo :)

Trasu většinou spojím s nějakou svou aktivitou, prací v komisích, schůzkou s občany aj. a během chůze si mimo výše uvedeného pozorování města tříbím myšlenky s akcí spojené.

Cesta do Žabovřesk.

Včera jsem si tedy zvolil trasu ze svého brněnského azylu u Unionu do restaurace Rubín na setkání s občany v rámci akce "Na pivo se zakladatelem". Byla to první z řady takovýchto akcí a dopadla dobře. Ale o tom psát nechci.

Trasa obnáší ujít během 75 minut cca 6,5 - 7 km. Jdete po Vídeňské, přes Mendlák, nahoru po Úvoze, pak na Veveří a šup, jste v Žabinách. Vlastně docela přímočará štreka.

Zborovská.

První místní vzpomínka je ta nejméně příjemná, proto se při ní v chůzi nezastavím. Hlavou mi projde myšlenka na severokorejského diktátora Kim-Ir-Sena, mladší nevědí, ale v Brně byla ulice po něm pojmenovaná, nyní nese jméno Zborovská. Pana Zborovského neznám, takže zde mé úvahy končí. Ulice je hezky opravená a nenese již jméno tyrana, a to je dobře.

Takže vzhůru přes náměstí Svornosti okolo školky a základní školy, kterou jsem navštěvoval, přes Perlu nahoru a tady, před Perlou to začíná.

Zastavení první, vůně kávy.

Stojím před Billou a snažím se marně zachytit vůni mleté kávy. Je jasné, že Billa je Billa, ale Pramen byly také potraviny. Sice prodávaly mléko v červených a modrých sáčcích, věčně děravých, ale také prodávaly zrnkovou Standard kávu (pro milovníky kávy, čistá Robusta) a hlavně, za pokladnami byly umístěné mlýnky na kávu. Tehdejší socialističtí občané si tak mohli koupit zrnkovou kávu a čerstvě si ji na doma namlít. Měli tedy něco, co my povětšinou nemáme, a to z důvodů, jež mi nejsou známy. V každém případě, dovedete si asi představit, jaký vonný zážitek takovýto obchod nabízel. Dodnes tu vůni cítím, kdykoliv okolo dřívějších potravin v Perle, Rubínu nebo na Vychodilové jdu a dodnes mi chybí. Tedy, ptám se sám sebe a ptám se Vás.

Kam zmizely mlýnky na kávu?

Kdo to ví odpoví a já mu za to budu vděčen :)

Zastavení druhé, nitěnky.

Popojdu 20m a stojím před mým prvním zverimexem. Když nám strýc odlovil Dania do 2L akvárka, bylo potřeby ty živorodky něčím nakrmit. Před Perlou byl vodotrysk, moc netryskal, ale okolo něj v betonové nádrži voda byla. Stojící. A na dně spoustu nánosu spraše, bahýnka, protože soudruzi to moc nečistili. Ale na dně, v tom bahýnku rostly nitěnky. Takový ti červíčci, co je mají rybičky tuze rády. Cena 0 Kčs, množství neomezené, nákaza rybiček zaručená :) A tak se ptám podruhé.

Kam zmizely nitěnky?

Jenže haha, na tuto otázku odpověď znám, tedy je ryze řečnická.

Nitěnky se prodávají ve zverimexech a naše kašny a vodotrysky jsou čisťounké tak, že si je někteří pletou s koupacími bazény. A to je věc zcela jistě pozitivní, tady soudruzi dostávají ve srovnání přímý direkt na solar :) Dnes je před Perlou místo vodotrysku hezké zákoutí s rostlinami, jak můžete na přiložené fotografii vidět.

Zastavení třetí, provazochodci.

Popojdu dalších 10m a zrak mi padne na trávník před věžákem naproti Perle. Dovolím si malou odbočku, syn se mne onehdá ptá: "A tati, co to je ten věžák?". Takže vidíte, kam jsme došli :) Zpět k pohledu směrem k Voroněžské. Tady vidím provazochodce. Na zemi se točí cukrová vata, a je velmi veselo. Srocení rodičů, dětí a okolojdoucích sledují se zatajeným dechem a bijícím srdcem a za zvuku virblů šílence, kteří se nebojí jen tak s tyčí a někdy i bez ní, procházet se 10m nad zemí. Tohle nikdy nepochopím, už jsem se s tím smířil :) Jen mne napadá:

Kam zmizeli provazochodci?

Sem tam se objeví, ale já je mám spojené s tímto kouzelným místem a dětstvím. Tedy, chce se mi odpovědět, to všechno odnes čas. Ale nechci se s tím smířit, tedy prosil bych zastupitele a byznysmeny, nainstalujte mlýnky na kávu a pozvěte provazochodce.

Zastavení čtvrté, dálnice.

Pokračuji směrem k Rubínu po Korejské a přecházím nad dálnicí. Vím, není to dálnice, ale část slavného, již 40 let budovaného VMO. Tak tohle se Vám přátelé vůbec nepovedlo, bez ohledu na režim jste mým rodným Žabovřeskám zasadili krvavý šrám. Prosím moc lidi z Bástru, nedělejte tu stejnou chybu. Podívejte se na to foto, tohle mělo být v tunelu. Třeba nadejde čas, že jednou bude. Možná, uvidíme.

Zastavení páté, Salesiáni.

Salesiánské středisko mládeže je pro mně nové. Tedy jak se to vezme. Není zase tak nové, ale jako dítě jsem jej nezažil. Zato ho zažili moje děti. Salesiáni v Žabinách velmi úspěšně působí mým odhadem 25 let, a to na místě, kde dříve stála liduška a naše oblíbené hřiště pod Topoly. Ale to co dělají, dělají dobře a za jejich Klubíčka a další aktivity jim patří náš dík. A navíc, nechali si na prostranství před vstupem ty krásné balvany, na kterých si hrají už 3 generace dětí.

Zastavení poslední, Foersterova 10.

Vedle Salesiánů ob jeden, dva domy směrem k Rubínu stojí jedna z mnoha kostek, panelových domů postavených okolo roku 1970 progresivně podle švédského vzoru. Je v ní snesitelných 16 partají ve 4 podlažích, byty 2+1 a 3+1. Tato konkrétní kostka je nápadná tím, že stojí v borovém hájku. Ty borovice vysadil můj táta se sousedy v rámci akce Z a v tom domě na adrese Foersterova 10 jsem od svých 3 měsíců do sedmi let žil. Žabovřesky jsem po přestěhování se na Gabriely Preissové 2 opustil až po dalších 23 letech. A proto říkám a nikdy mne nenapadlo, že by tomu tak nemělo býti, že jsem Žabovřeský rodák (tedy narodil jsem se jako většina z Vás v porodnici, konkrétně v porodnici u Šilhanů, okolo kteréhož to domu na ulici Veveří jsem šel, žel porodnice již neexistuje).

Cíl na dohled.

Ponořen ve vzpomínkách se blížím k Rubínu, do snesitelné podoby zrekonstruovanému pomníku komunistické architektury, místu bývalé a mé oblíbené knihovny Jiřího Mahena, prvních diskoték a prvních desítek Gambrinus. Dnes je na místě výběr nepoměrně širší, ač knihovnu postrádám. V restauraci se točí několik druhů piv a nabízejí se skvělé mexické speciality. A proměna místní restaurace vlastně charakterizuje celou proměnu místa a města. Tady udělám poslední dvě fotografie a jde se na pivo :)

Chodit pěšky je prostě fajn.

Tahle procházka stála za to. A navrhuji i Vám, kteří tak  ještě nečiníte, udělejte si ten čas. Nechte doma automobil a namísto postávání v kolonách se procházejte po svém městě. Zjistíte, že půlhodinová procházka Vás často stojí pouhých 10 minut, někdy dojdete i dříve. Uvidíte, že Vás to bude bavit a dodá to elán jak tělu, tak duši.

A když Vás napadne co ve svém okolí a městě vylepšit, nebojte se a obraťte se na své zastupitele nebo se zastupitelem staňte. Třeba za nás Piráty ... nebo i kohokoliv jiného, protože proti gustu žádný dišputát :)

Děkuji, že jste dočetli až sem.